Reklama
 
Blog | Michaela Havierniková

Ranní stres

 

Zvoní budík. Zmatek a nevysvětlitelný strach. Tíha na prsou. Cítím, jak mi divoce bije srdce. Vůbec nerozumím tomu, co se děje. Pokouší se o mě snad infarkt. Je mi teprve třicet osm let a do teď jsem byla víceméně zdravá. I chřipky se mi vyhýbají. Ne, že bych nesplňovala tabulkové předpoklady pro infarkt. Mám nadváhu, příliš pohybu nemám, ovoce a zeleninu jím jen sporadicky, nikoliv jako základ stravy. Už delší dobu přemýšlím sice nad změnou svého životního stylu, ale nějak se k tomu nemohu dokopat. Asi jsem příliš zapletená v sítích lenosti a pohodlí a virtuální reality. Toto jsou všechno body pro kardiovaskulární onemocnění, ale nedávno jsem prodělala celkovou prohlídku a prošla jsem na výbornou. Paní doktorka pravila, že mám předpisový cholesterol a marně se snažila najít něco, co by aspoň zdánlivě naznačovalo nemoc. Takže?

Už několik dní, přesněji řečeno 12 dní, jsem chodila spát po půlnoci. Pak zhruba po 2-3 hodinách spánku mě budil synátor a po dalších dvou hodinách manžel vracející se z noční služby domů. Pak znovu po dvou hodinách vstávat a vypravit dětičky do školy a do školky. Pak ještě se psem.  Během dne sice žádný fofr, jen sem tam nějaká prácička, která mě nijak zvláště, až na drobné výjimky, neunaví. Jenže těchto posledních pár dní bylo náročných psychicky.

Reklama

Předminulý čtvrtek večer. Telefon. Vezmi karty do ruky a koukni. Jsme správně? Hledáme tu ztracenou holčičku. Bylo to včera večer ve zprávách. Nepoznám z karet, jestli jste nebo nejste správně. Karty mi takhle neodpoví. Musím na to jinak. Zkusím se na ni napojit. Najdu si fotku na netu. Tak fajn, zkus to a já ti za chvilku zavolám. Nebudu popisovat, co všechno jsem viděla, když se mi povedlo napojit. Nebylo to nic hezkého. Nakonec, co je hezkého na únosu dítěte, ať to má jakýkoliv podtext. Takové dítě si ponese následky celý život a to i v případě, že vše bude mít happyend.  Napojovala jsem se několikrát, a čím jsem šla hlouběji, tím mě to více vyčerpávalo. Bohužel místo, kde je Anička jsem určit nedokázala. Pak jsem zkusila karty. Brala jsem jen jejich symboliku. Když známá volala a řekla jsem jí útržky toho, co jsem viděla, zkusili jsme regresi po telefonu. Došla do stejného bodu jako já a dál se nám nechtělo ani jedné jít. Další dny ukázaly, jak přesný umí být tarot. Symbolicky se na kartách ukázala branka obrostlá pnoucími rostlinami, domy, stan či skleníky a vše odpovídalo realitě. Další věcí, která se nám ukázala, bylo červené auto. Já ho viděla ve snu a známá v regresi. Přesto ani jedna z těchto věcí nevedla k nalezení holčičky. Proč nás to obě směrovalo na stejné místo?. Stejně tak ještě nezávisle dva další lidi, kteří si toto místo našli za pomoci kyvadla?

Pak v průběhu dalších dní přišla zpráva, že byl zadržen a opět propuštěn člověk, který s celou záležitostí měl něco do činění. Naše justice je prostě nevyzpytatelná a i přesto, že dotyčný neprošel detektorem lži, jeho DNA byla na batohu ztracené holčičky, přesto byl soudcem puštěn na svobodu. Snaha stovky lidí byla zmařena. Tato situace ve mně vyvolává, stejně jako asi u většiny lidí sledujících průběh vyšetřování, záchvat vzteku. Jak je možné, že člověk, který od samého začátku lže, který se dozná ke krádežím, je propuštěn z vyšetřovací vazby. Myslím, že to se může stát opravdu jen v naší republice. Chráníme zde kriminálníky, podvodníky, zloděje a jiné pochybné existence a děti se bojí chodit do školy. Copak panu soudci nepřipadá divné, že nejdříve lhal, že na místě vůbec nebyl, pak pod vlnou důkazů, řekl, že tam jen procházel a že s celým případem nemá nic společného a pak, když mu vyšetřovatelé sdělí, že se našlo jeho DNA na batohu Aničky, znovu změní výpověď a tvrdí, že věci pouze našel a na místě masturboval nad erotickým obsahem ve svém mobilu. Mě osobně nepřipadá normální jít do lesa a masturbovat tam. Jestlipak by pan soudce rozhodoval stejně, kdyby šlo o jeho dceru. Celým rozhodnutím tohoto ctihodného arbitra je policie tak zmatená a zaskočená, že nestihne poslat ani jednoho člověka, který by dotyčného sledoval.

Je samozřejmě možné, že dotyčný opravdu našel pouze věci Aničky a vzhledem ke své kriminální minulosti se bál a tak lhal. Ale ruku na srdce, jestliže se sám přiznal k tomu, že kradl, pak nechápu, proč nebyl obviněn z tohoto trestného činu, zvláště když za to byl v minulosti již několikrát trestaný. Nebudu tu dále rozvádět a analyzovat pohnutky pana soudce, které vedly k propuštění člověka, jehož role v celém případu je přinejmenším nejasná. Moje otázka zní. Kolik zla bude muset ještě na Zemi být, aby se něco změnilo?

Byla jsem do tohoto pátrání vtažena a chvílemi si říkám, jestli jsem se do celé situace nenechala vtáhnout až příliš. Je mi jasné, že celá tragedie, která se odehrává, má pro všechny zúčastněné nějaký význam. Rodiče, prarodiče, známí, příbuzní a nakonec i Anička se mají z této situace poučit, ať už dopadne jakkoliv. Je to pro ně důležité z hlediska duchovního, vše se zdá být z tohoto úhlu pohledu v pořádku. Jenže mé cítění, mé srdce nedovoluje jinak, než se k tomu stále vracet. Jako matka dvou dětí si neumím představit, že bych se mohla s něčím podobným smířit. Možná jsem příliš uvězněná v sítích systému, možná příliš lpím na lidech, kteří jsou mi blízcí, ale neumím s ledovým klidem situaci sledovat. Tohle je rozpor na mé duchovní cestě. Neumím poznat hranici mezi lpěním a láskou. Pokud to někdo umíte, dejte mi prosím vědět.

Zmizení Aničky má smyls pro hodně lidí. Jak už jsem uvedla, tak největší pro rodinu. Ale co ti ostatní? Co ti, co se snaží Aničku najít? Každý svým způsobem. Někdo pátrá přímo v oblasti, kde se ztratila, někdo za pomoci virgule, kyvadla, karet. Těch způsobů je více a každému je blízké něco jiného a přesto máme všichni jeden společný cíl a všichni se snažíme, jak nejlépe umíme. Na mém způsobu jistě bude hledat mnoho lidí chyby. Je hodně těch, kteří řeknou, jak to, že když jste tak senzibilní, jste ji ještě nenašli. Inu, to je tak. Všichni máme ego. A není snadné nechat ego spinkat, stejně tak nechat spinkat mysl a napojit se jen na intuici. Sama se se svým egem hádám několikrát denně. Má duše si upřímně přeje, aby byla Anička nalezena a v pořádku. Duše sídlí v blízkosti čtvrté, tedy srdeční čakry. Proto je její přání a touha upřímná. Ego je potvora, která se přizpůsobuje situaci tak, jak se mu líbí. V jednu chvíli se snaží mě nabudit a přesvědčuje mě, že takhle je to zaručeně správně. Za chvíli se snaží mi mé zrovna nabyté sebevědomí patřičně srazit dolů a já ho slyším, jak mě kritizuje a říká, jak si můžeš být tak jistá, že to je zrovna tady. Jindy si zas představuje, jak je pátrání právě díky údajům, které jsem dodala ukončeno, a nafukuje se pýchou a hlásá: „To díky mě se našla. To já jsem řekla, že vidím to a to, že je tam a tam.“ Ego je v každém z nás. Ovlivňuje nás, ať se nám to líbí nebo ne. Ti, kteří se raději k celé situaci nevyjadřují, nechtějí jít se svou kůží na trh, tak jsou také ovlivňováni svým egem.  Není snadné si to připustit, ale ego je s námi stále a je velmi přizpůsobivé. U mnohých klame, vyvolává zdání, že není. Přátelé omyl. Jsme lidé a máme ego a budeme ho mít, až do své smrti. Jediná možnost, jak ho nenechat vládnout je sledovat ho a nedovolit mu být pánem situace.

Ale zpět k tomu, co nám všem má tato situace ukázat. Nebudu polemizovat nad karmickými vazbami mezi Aničkou a jejími rodiči a ani nebudu rozebírat a spekulovat nad tím, jaké vztahy byly či jsou v rodině. Ti, kdo znají a alespoň z části chápou duchovní zákony, na ledacos přijdou jistě sami. Samozřejmě je tu druhá skupina lidí, kteří vidí věci jako předem dané, osudové a způsobené jakoby náhodou. Jakože Anička byla v nesprávný čas na nesprávném místě. I těmto lidem ponechám jejich názor a to i přesto, že věci vidím sama jinak a na náhody prostě nevěřím.

Nyní se chci zabývat tím, co tato situace měla ukázat nám ostatním. Na mnoha internetových stránkách se rozvíjí diskuze. Jedni za pomoci logických či nelogických analýz rozvíjejí teorie o tom, kde Aničku hledat, druzí rozesílají její fotografie pro případ, že by byla někde mimo republiku, aby ji mohli identifikovat i ti, kteří nemají možnost sledovat česká media. Třetí skupina se za Aničku stále modlí, což samo o sobě je věc příliš nevídaná v českých zemích. Další se snaží Aničku podporovat a posilovat tím, že jí posílají různé druhy energie, ať už reiki, shamballu, arolo či cokoliv jiného. Veškeré tyto snahy mají však jedno společné. Tato událost otevřela srdce mnoha lidí a nenechává téměř nikoho chladným. Nikdy předtím jsem necítila takovou jednotu a lásku mezi lidmi. V minulosti se ztratilo mnoho dětí a lidí a i já byla už předtím párkrát kontaktována při jejich hledání, ale nikdy jsem nepocítila takovou sílu a podporu jako nyní.

To mě utvrzuje v tom, že se opravdu otevírají „Brány do jiných dimenzí“ a svět se začíná měnit. Mnoho lidí již začíná žít přes svou srdeční čakru. Mnoho lidí dělá věci z lásky k bližnímu svému, nikoli pro svůj osobní prospěch, jak tomu bylo v minulosti. Soucítíme více s druhými, více projevujeme lásku, nabízíme svoji nezištnou pomoc. Jistě i v minulosti bylo mnoho případů lidské soudržnosti, ale nyní se jedná o mnohem masovější záležitost a já v tom osobně spatřuji velkou naději do budoucna.

A můj ranní nevysvětlitelný strach, tíha na prsou a zrychlená činnost srdce byly zřejmě způsobeny leknutím při zazvonění budíku a celkovou únavou. Žádný infarkt se nekoná.